Kdyby vaši předkové žili ve farnosti Svaté Pole a zemřeli by tu začátkem 18. století, měli byste velké štěstí. V jiných farnostech té doby se musíte spokojit se strohými úmrtními zápisy. Obsahují většinou jen datum úmrtí nebo pohřbu, jméno nebožtíka, místo, kde zemřel, a věk. Byť i ten mnohdy chybí.
Ve Svatém Poli ovšem působil psavec, farář Jiří František Procházka. Sám do knihy zesnulých o svém příchodu do farnosti napsal:
Farář Procházka úmrtní záznamy skutečně neodbýval. Zajímavě psal jak o zemřelých, tak o sobě. Proto se texty i po více než třech stech letech od svého vzniku čtou se zatajeným dechem. A vůbec nevadí, že se netýkají vašeho rodu.
Záznamy nejsou pro slabé povahy. V letech 1711 až 1715 zasáhla české země poslední morová epidemie. Také farnost Svaté Pole, duchovní Procházka a jeho farníci se s touto hrozbou potýkali. Nelehká atmosféra doby morové se do úmrtních zápisů zřetelně promítla a z některých dodnes mrazivě vane.
Vybíráme sedm úmrtních textů z let 1711 až 1713. Přepisujeme je s mírnými úpravami ve prospěch současné gramatiky.
Kostelník Jan Rozšafný
8. dubna 1711 / Odebral se z tohoto bídného života k svému stvořiteli Jan Rozšafný, kostelník chrámu Páně svatého Jana v Dlouhé Lhotě, věku svého okolo 50 let. Muž dobrý a podle jména svého vpravdě rozšafný, který svou kostelnickou službu z ohledu božské slávy a následující věčné odplaty vždy věrně a pilně zastával.
V poslední své nemoci jsouce velkými bolestmi z mysli vytržený a téměř i vší řeči zbavený, od Boha tu milost dostal, aby na tu chvíli, když se mu svátosti církevní udělovali, zdravá mysl a pravá pobožnost jemu navrácena byla. Pochováno bylo tělo jeho dne desátého při chrámu svatého Jana. Duše pak, jakž naději máme, s miláčkem Kristovým v lůnu spasitele odpočívá.
Mlynář Martin Bartůněk
12. května 1713 / Z těla již víc než stoletého vykročila duše Martina Bartůňka, bývalého mlynáře červenomlýnského, který, ač rameno dávno předtím od bejka vytažené, tělo od kola mlýnského divně zhmožděné měl, přece do posledního toho věku z milosti boží zdravý a čerstvý byl, s vůlí boží ve všem spokojený. Odpočívá u svatého Jana Evangelisty.
Pamětník Matouš Soukup alias Drnďák
12. srpna 1713 / Ze světa tohoto povolán, 3. srpna pochován jest u svaté Alžběty, starý pamětník Matouš Soukup jináč řečený Drnďák z Dušník, který i jankovskou bitvu i veřejný mor bez rány přečkavše, šípu smrti ujíti nemohl, nýbrž tím trefen, jsa věku svého v 93. roce, duši Bohu, tělo pak svatopolskému krchovu odevzdal. K pohřbu tak věkem dospělého a v sprostosti své, též dobromyslnosti, dle mého zdání, Bohu milého člověka, ne bez unavení z hořovské slavnosti jsem pospíšil.
Šestnáctiletá Ludmila Příbramská
2. září 1713 MORU ZAČÁTEK / Spravedlivý Bůh, jenž nechce smrt hříšníka, nýbrž aby se obrátil a živ byl, již dávno předně od Vídně, kdež v 20 dnech dle relací muže pravdomluvného 19 568 osob zemřelo, pak i od Prahy morovou ranou hrozící, také naši osadu navštíviti sobě oblíbil; kdežto podobnou střelou ze světa tohoto pojal Ludmilu Příbramskou, 16letou děvečku, které přece ještě na krchově svaté Alžběty místo jsme dopřáli a téhož dne způsobem křesťanským jsme ji pohřbili.
Čtenářka Anna Bakovská
4. října 1713 / K svaté Alžbětě doprovozena byla ctná vdova Anna Bakovská, stará šichtmistrová, která po kvetoucím předtím štěstí k posledku s mnohými dítkami v sirobě zůstala, nemalé bídy a starosti zakusila, zatím s pobožnými knížečkami /:kterých od mladosti velká byla milovnice, zvláště Gersona a Tomáše Kempenského :/ vždy se těšila a sílila, až po vykročení z ženských péčí plnějšího bezpochyby v Bohu svém došla potěšení.
Varhaník a učitel Karel Arientini
21. října 1713 / Na den svaté Voršily, panny a mučednice boží, při pohřbu nebožtíka Karla Arientini, kantora a varhaníka dobříšského, na krchově svaté Alžběty smutné naříkání bylo slyšeti, když lid k bohu a nebešťanům, zvláště pak k svaté Voršile a jejím tovaryškám, pod širým nebem jedním téměř hlasem volal o pomoc a zdraví svého faráře. Kteréhožto dne lépe a veseleji jsem se míti počal. Takže dne následujícího 22. října, XX. neděli po svatém Duchu, mši svatou v domě farním jsem konal a tři páry v stav manželský jsem potvrdil, kterých přece proto /:chvála Pánu Bohu:/ přes celé modlení hlava nezabolela.
Co se jmenovaného Karla Arientini dotýče, v Dobříši chvála jeho dlouho trvati bude, že mládež v muzice, v psaní a v počtech výborně cvičil. Takže z jeho učedníků nemálo potěšení očekávati se mohlo, kdyby je větším dílem ukrutná smrt v kvetoucím věku nebyla pobrala. Věk mistra byl 30 let.
Třináctiletý Bernard Čížek
11. prosince 1713 / Po daném sobě posledním pomazání tiše v Pánu usnul a prodloužilým bolestem konec učinil ctný mládenec Bernard František Čížek, věku svého 13 ½ let mající, který první v domě otce svého pana Víta Čížka, purkmistra dobříšského, na morní ránu se roznemoha, poslední umřel, když již svého bratra a čtyř sester smrt a z domu na krchov stěhování žalostně viděl. Sám též náramnými bolestmi velice stižen byl, obzvláště v hlavě, na kterou když naříkal, mohly přítomným spolu-útrpně slzy vyjeti. Tak vyschl ve své nemoci, že téměř hrobu nepotřeboval a hned po skonání do kostnice položen býti mohl.
Ujala také v tom mládenci ukrutná smrt ozdobu kůru dobříšskému, když maličkého sic, však velké naděje varhaníka zachvátila, kterýžto při Dobříši o svatodušních svátcích na Svatou Horu konaném procesí tam z generálu hrál nejen k pochvale, ale i ke podivení. Mám za to, že po tom dlouhém trápení a mučení bude míti podle míry žalosti radost od dobrotivého Boha vrchovatě sobě naměřenou a žádného již tvrdého zpěvu zpívati nebude. Přiložen byl k bratru a sestrám dne následujícího, 12. prosince.