Touha našich předků zaznamenávat, sdělovat se nijak nelišila od touhy naší. I oni z čiré vnitřní potřeby vtělovali do slov myšlenky, postřehy, události, aby informace uchovali. Jak pro sebe, tak pro příští generace. Přepisujeme tu úvod z útlé knížky Rodopis v praxi Augustina Beka (1875-1942), který lehce archaickým jazykem odvěkou lidskou touhu – uchránit vědění před nenasytným časem – přiléhavě vystihnul.
Augustin Bek píše…
Je znám chvalitebný zvyk některých našich předků, že do kalendářů, nebeklíčů, biblí, na desky různých starých knih nebo do malé, hrubou domácí režnou nití svázané knížky těžkou rukou švabachem psali, kdy se kdo u nich narodil, oženil, zemřel, a co radostného nebo smutného je v rodině potkalo. Byli to známí i neznámí písmáci, jejichž zprávy ze starých dob mají pro jejich potomky tak mnohý dojímavý a poučný význam.
A jak si těchto vzácných záznamů a památek, naplněných láskou k zemřelým i žijícím členům rodu, váží ten, kdo je zdědil! Jak mnohým tato rodová data přišla dnes vhod. Pisatelé těchto vzácných zpráv byli lidé prostí, bez škol, jen doma se naučili číst a psát. Psávali je po návratu z těžké roboty, při louči nebo olejové lampičce, perem brkovým a černidlem, které si dělali sami. Pomyšlení, že jednou odejdou z tohoto světa, a zájem o to, aby s sebou nevzali, co chovali v svém srdci. Co nosili v hlavě a co by jejich potomci měli vědět, nedalo jim pokoje. A vždycky našli pro to chvilku!
Měli porozumění pro něco, co neneslo hned užitek, ale byli přesvědčeni, že je to významná práce pro budoucnost jejich rodu. A proto je to těšilo. Bylo to hluboko v duši vrostlé a v krvi proudící uvědomění rodové příslušnosti, které jim ukládalo povinnost zachovat svým potomkům zprávy o tom, že tu byli, jak žili, a proč žili. Byla to vroucí láska k rodině a rodu a horoucí touha po jeho zachování, s vírou předků, poctivostí otců a sladkou řečí matek.
Jak veliká a úžasně krásná věc to byla! Z vybledlého písma našich předků slyším dnes starostlivý, ba prosebný hlas: „Potomci moji! Jste vzděláni, jste jak náleží připraveni. Zanechte i vy svým potomkům dědictví nejkrásnější, nejsvětější, ceny nejtrvalejší, nehynoucí, tradici naší rodiny a rodu!“
To je hlas našich předků! Kdo by ještě odkládal?